Pérák

Pérák je legendární fiktivní český válečný hrdina. Během druhé světové války v období Protektorátu Čechy a Morava respektive po zabrání Čech a Moravy nacistickým Německem se objevila legenda o podivném skákajícím člověku, který bojoval proti německým okupantům. Tento člověk tehdy dostal jméno Pérák. Díky pružinám na nohách, s nimiž dokáže přeskakovat i ulice, později získal (zejména díky lidovým povídačkám) takové nadpřirozené schopnosti, že prý dokázal přeskočit celé vltavské údolí.

Pérákova podoba

Pérák byl popisován jako muž s pružinami na nohách, podivnou maskou a svítícíma rudýma očima. Tyto oči jsou důvodem, proč byl některými lidmi ztotožňován s motýlím mužem (jde o bytost, která se objevovala v Point Pleasant ve americké Virginii a varovala před zřícením mostu). Motýlí muž však létal. Pérák pouze skákal mocnými skoky. Pérák sabotoval německé válečné hospodářství, škodil Němcům a kolaborantům, přesto se jej bály i ženy ve Vysočanech a odmítaly chodit na noční směny.

Výskyt

Pérák byl viděn ve všech čtvrtích Prahy. Nejčastěji se vyskytoval na Olšanských hřbitovech, Vyšehradě, v Židovských pecích, Branickém lomu, Karlově náměstí, Košířích a Šárce. Pérák se však neobjevoval pouze v Praze, ale i v Drahelčicích na Kladensku, na kopcích nad Železným Brodem, na Pardubicku a mnoha dalších místech, nejčastěji však ve městech – na vesnicích byl vzácnější.

Pérákovou nejmocnější zbraní bylo vědomí Čechů, že existuje nepolapitelný superhrdina (první a asi poslední český superman) na jejich straně bojující proti Němcům. Přestože Pérák s největší pravděpodobností nikdy neexistoval, legendy a povídačky posilovaly Čechy a děsily Němce. Protektorátní úřady se snažily Péráka bezvýsledně polapit. Kdosi psal nápisy po zdech s podpisem Pérák, měl světelný kříž, s nímž strašil u Hořesedel, někdy se ozýval nelidským pískotem a měl mít také nějakou omračující tyč.

Nepolapitelný Pérák

Zjevoval se hlavně v noci. V dlouhém černém plášti a v botách opatřených silnými pružinami, které mu dodávaly neuvěřitelnou schopnost: skákat vzduchem do obrovské výšky a dálky. Často hladce přeskočil zeď a někdy i dům jediným velikým skokem, kterým zmařil všechny pokusy ho dopadnout. Do obličeje mu nikdy nikdo pořádně neviděl, jen oči mu prý občas zářily jako baterky. Lidé mu začali říkat "pérák".

Dodnes se neví, kdo to vlastně byl. Náměsíčný cirkusový artista nebo vynalézavý bojovník proti nacistům a kolaborantům? Pérák se objevil někdy uprostřed války, když vrcholila nacistická hrůzovláda a nenávist k okupantům. Z šera protileteckých zatemnění, dodávajících zcela jiný, tajemný a strašidelný ráz místům ještě nedávno tonoucím ve světle první republiky, začala vystupovat záhadná postava děsící především nacisty pro svou nepolapitelnost. A lidé, i když se ho zpočátku báli, uviděli v něm brzy hrdinu, protivníka surových okupantů.

Pérák antifašistickým sabotérem

 Jeho věhlas se šířil a současně narůstaly povídačky o jeho schopnostech. Zprvu unikal metrovými skoky, pak přeskočil autobus, brzy vyšehradské hradby a pak překonaly jeho schopnosti možnosti člověka úplně. Pérák nabýval rysů přízraku. Lidé jej potkávali ve dne i v noci, zjevil se uprostřed města, v dělnické kolonii i v polích. Nikdo však nevěděl, jaké má cíle. Chtěl děsit, nebo cíleně škodit Němcům a kolaborantům? Mnozí tvrdili, že nacistům poškozoval výzbroj a techniku. Na pérech byl nepolapitelný, vždy unikl. Ale zase se ukázal jako černá postava proti nebi, chodil po plzeňských střechách, strašil v Drahelčicích na Kladensku, děsil svítícím křížem noční chodce u Hořesedel. V Brně čekávali lidé na Francouzské ulici, pozorovali jej na střeše domu. Objevoval se hned tu a hned jinde. Především však řádil v Praze. K jeho zamilovaným místům patřily vedle Vyšehradu i Olšanské hřbitovy, Židovské pece, Branický lom, ale také Košíře a Šárka. Ve vnitřní Praze si pérák oblíbil Karlovo náměstí. Ale nebylo čtvrti, kde by se byl neukázal. Podle svědectví pana Zíky a paní Wegenknechtové přepadl na žižkovské Osadě esesáky, jinde vyděsil pochodující četu wehrmachtu a neušetřil ani oddíl vládního vojska.

Černé "něco" přeskakuje vlak

 Když ale ve Vysočanech začaly ženy odmítat chodit do továrny na noční směny, Němci se rozzuřili. Citelně to poškozovalo německou zbrojní výrobu. Paní Miluše Svobodová, bývalá pracovnice archivu, byla svědkem, jak oddíly Sicherheistdienstu pořádaly v Libni na Péráka honičky, ale bez výsledku. "Velký zátah na Péráka se odehrál i na Žižkově," vzpomíná Jiří Klinger z Kobylis. "Můj známý, zesnulý Josef Špiling, ho zahlédl na vlastní oči." Pozdě večer se vracel z práce domů Husitskou ulicí, ale zastavili ho němečtí vojáci. Oblast kolem dnešního tachovského náměstí byla uzavřena, objevil se tam prý pérák. Panu Špilingovi se nechtělo obcházet uzavřený úsek, a tak zkusil zkratku. Na konci ulice ale narazil na vojáky znovu. byl na ně divný pohled. Stáli u zdi jako sochy a u nohou jim seděli psi, jako by se něčeho báli. Z ticha se náhle ozval zvuk vlaku, a když kolem závory začaly projíždět vagony, vynořil se černý stín. V tu chvíli začali vojáci střílet ze samopalů. Postava se odrazila od země, přeskočila projíždějící vlak a pak velkými skoky zmizela ve tmě žižkovského kopce. Pomalu jedoucí vlak bránil vojákům, aby za ním běželi. To skákající "něco" na pana Špilinga silně zapůsobilo a příhoda jím otřásla. Pokud by se někdo domníval, že pérák byl mýtus a sloužil lidem jako náhrada blanických rytířů během okupace, je na omylu. Dr. Miloš Pulec z Národopisné společnosti při ČSAV provedl v 60. letech anketu na území republiky a zjistil, že tradice o pérákovi žila dávno před nacisty. Na Jihlavsku se ukazoval v letech 1936 až 1937, když jej lidé vídali přeskakovat jedoucí vlak na trati z Německého Brodu do Humpolce. Ale ještě dávnější kořeny našel dr. Pulec v severozápadních Čechách, zvláště na Mostecku a Lounsku. Jako péráci zde vystupovali kostelníci a jiní činovníci římskokatolické církve, kteří v tomto zakuklení chtěli lidem nahnat strach a odvrátit je od vystupování z církve. Krátce po 1. světové válce se totiž mezi horníky šířilo ateistické hnutí a Pérák sloužil jako zmodernizovaná náhrada čerta. Místo rohů, ohonu a kopyt si kostelníci navlékali vysoké boty na pérech a masku koňské hlavy se svítícíma očima. Někteří byli odhaleni a podle svědků dokonce zbiti. Paní Křížová z Loun vzpomínala, jak jistý farář z Hněvína tajně promítal podivnou laternou magikou obrazy skákajícího strašidla, takže horníci z Mostu se tudy báli chodit z odpolední směny domů. Podobný případ, ale z válečné doby, vystopoval nedávno Ladislav Louthan z Liberce. Od paní Lhotákové z Držkova se dozvěděl, že zdejší farář tu v noci promítal do údolí pohyblivé obrazy skákajícího panáka pokaždé, když tudy projížděla německá vojenská kolona.

 Přirozené vysvětlení se nakonec našlo i pro Péráka strašícího za protektorátu v Jihlavě. Byl černý, dlouhý a pronásledoval zejména ženy u hřbitova a v odlehlé uličce pod hradbami zvané V důlkách. Nosil velké boty na pérech, dřepem se odpichoval od země a přeskakoval prý i prkenné ploty, jimiž byla zapadlá ulička lemována. Podle zápisu z jihlavského Muzea vysočiny ho nakonec německá policie dopadla. Byl to pomatený německý zahradník Hanus, který byl po válce odsunut.

txt: Ivan Mackerle

Ohlasy

 Pérák byl za nacistické okupace považován za skutečnou osobu z masa a kostí, která byla před svou prací superhrdiny nejspíše artistou. Na rozdíl od amerických superhrdinů nevznikl Pérák z komiksu, ale teprve po válce podle něj vznikl film a ještě později komiks.

 V roce 1946 postava Péráka ožila na filmovém plátně prostřednictvím třináctiminutového animovaného filmu studia Bratři v triku Pérák a SS (režie Jiří Trnka, scénář Jiří Brdečka).

 V roce 1948 využily postavu Haló noviny v propagandistickém komiksu Pérákovi další osudy.

 Reportážní povídku o Pérákovi s názvem Pérový muž vydal Jan Weiss roku 1961 v knize Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami.

 V roce 1968 ve zvláštním čísle časopisu Mladý Svět vydaném po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vyšel krátký komiks s názvem Pérák a Sovětský Svaz.

 Téma Péráka zpracoval dvakrát v podobě amatérského komiksu Ondřej Neff v letech 1988 (Pérák – Toho dne byla mlha) a 2001 (Pérák kontra Globeman).

Vážně míněný pokus o oživení superhrdiny proklamovali v roce 2002 v časopisu Živel scenáristé Morten a Monge. Jako výtvarníka výpravného komiksového projektu si vybrali Adolfa Lachmana, po němž později převzal práci Jan Bažant. Z realizace komiksu nakonec sešlo, ale úvodní kapitola vyšla jako součást třetího čísla časopisu KomiksFest!

Autorská práva na užívání jména Pérák si v roce 2006 zajistil Petr Stančík. Napsal filmový scénář, který by údajně měl být realizován v zahraniční koprodukci. V roce 2008 vyšla kniha s jeho beletrizovanou podobou.

 Od roku 2011 uvádí Divadlo VOSTO5 akční historickou fikci s názvem PÉRÁK - na jméně nezáleží, rozhodují činy! V této autorské inscenaci Vosto5 kombinuje prvky bojových umění a extrémních sportů s typickou poetikou divadla a jeho slovním humorem. Děj je umístěn do reálných historických souvislostí období od příjezdu říšského protektora Heydricha do Prahy až do jeho atentátu. Děj tvoří snaha fiktivní skupiny odbojářů, jakési československé Ligy výjimečných odstartovat připravený plán na osvobození od okupantů. Spuštění Operace Blaník se však nečekaně komplikuje a do děje musí zasáhnout mýtický český superhrdina Pérák, který se nakonec k českým odbojářům přidá. Situaci komplikují také operace řízené z Anglie a obě snahy se dostávají do střetu. Inscenace přináší nečekaná fiktivní dobrodružství, která proplétá s historickou realitou, čímž vzniká překvapivý alternativní výklad dějin. Režisérem inscenace je Jiří Havelka, na scénáři se kromě režiséra podíleli také dramaturg Ondřej Cihlář a scénáristé Štefan Titka a Zdeněk Janáček. Jedním ze scénografů a autorem plakátu k inscenaci je Jan Bažant, spoluautor komiksu Pérák uveřejněném v KomiksFest! Revue. Hra byla premierována ve velkém sále pražské MeetFactory, pravidelné reprízy probíhají tamtéž a také na vhodných pohostinských jevištích a festivalech po celé ČR.

Zdroj: Wikipedia a Internet

Na konci článečku nezapomeňte mrknout na dva filmečky z Yotube!

Údajná podoba péráka dle různých autorů

Plakát na divadelní představení