Před časem, jsem díky dvěma slovenským kamarádům konečně získal informace o německých vojácích nalezených na jedné výpravě na Duklu v roce 2003. Jelikož byl dříve detektor můj hlavní koníček sepsal jsem k tomu i tehdy krátký článek, který následuje.

Na této výpravě jsme v kopcích našli v díře po granátu dvě kostry německých vojáků s půlkami ID známek a zachovali se nejlépe jak to v té době šlo. (popis v článku).

Podle posledních informací vše dopadlo v pořádku a oba vojáci jsou pohřbeni na německém vojenském hřbitově v Hunkovcích, kde je o ně dobře postaráno. Pozůstalým byla informace o tom, kde padly předána. Díky možnostem bylo konečně po letech možno zjistit o koho se jednalo. Zde jsou opisy známek tehdy nalezených a informací o jméně, hodnosti, příčině smrti, datu narození a úmrtí obou vojáků. Oba byli zařazeni do trestné jednotky bránící kótu Pomierka.

L.Pz.Zg.Stb.Panz.Rgt10, Numer 11 – Gerhard Krebs – unteroffizier 2.12.1914 – 13.10.1944

Průstřel hlavy

4.(M.G.)I.E.B.122, Numer 1108 – Paul Schmidt – unteroffizier 8.5.1914 – 13.10.1944

Zranění neznámé

Na konci je drobná fotogalerie z této akce. Kvalita fotek je mizerná, však v této době byl digitální foťák ještě výkřik techniky…

Dukla 2003

Tak jsme se nakonec na Duklu letos vypravili! Ani jsem v to už nakonec nedoufal a rozhodnutí o této daleké cestě do země zaslíbené padlo zcela neočekávaně. Vše vlastně mělo na svědomí počasí, na které jsme čekali a konečné rozhodnutí Marka, se kterým jsme se ještě na akci domluvili.

Den I. Středa 17.9. 2003

Ráno jsem se probudil s cestovní horečkou a ulepený potem z klasické horečky. Je mi opravdu mizerně, ale co dělat Dukla je Dukla. Proto se dopuji acylpyrinem a ve skrytu duše doufám, že se mi udělá lépe. No neudělalo, a tak s obavou o své zdraví balím vše, co budu potřebovat do divočiny a přidávám i to, co zcela určitě potřebovat nebudu. Odjezd je stanoven na osmou hodinu večerní a den mi jen pomalu utíká. Do toho mě ruší přítelkyně (dnes manželka) se svými malichernými starostmi (vrať se živý, nevrtej se v munici a nechlastej!). Nakonec je vše zabaleno a dvakrát zkontrolováno.

Konečně nastává osmá a Miras i se služební dodávkou doráží a konečně se můžeme vydat na dlouhou cestu. Prvních pár set kilometrů uběhne jako voda a konečně překračujeme hranici. Cestou se neustále posilňujeme kávou, a tak se zatím únava nedostavuje. No není se čemu divit, jsme teprve ve třetině cesty. Dále už cesta ubíhá pomaleji, nejsou zde dálnice a také není na co koukat. Je černočerná tma a neuvidíme ani panoráma Tater. Cesta je stále úmornější, i když se za volantem v řízení střídáme. Cestovní horečku máme asi oba a cestou ani jeden z nás nezamhouří oko. Není se čemu divit, Marek je na místě už od včerejška a neustále nás bombarduje SMS, co už všechno našel. Cesta se vleče opravdu pomalu, nakonec začíná pomalu svítat a my začínáme pomalu počítat poslední kilometry.

Celou noc je jasná obloha a na obzoru v ranním oparu začínají vystupovat mraky. Docela nás to štve, protože předpověď počasí byla úplně jiná. Jaké je však naše překvapení, že to, co na obzoru vidíme, nejsou mraky, ale kopce, které se z mlhy pomalu vynořují. Konečně dorážíme do Svidníku. Je kolem šesté hodiny ranní, a tak zaparkujeme na prvním volném místě a upadáme do bezesného spánku. Spíme asi hodinu a z parkoviště nás vyrazí místní ochranka. Jde prý o soukromé parkoviště. No nic popojedeme před museum dukelské operace a snažíme se urvat ještě alespoň hodinku spánku. Což se nám nakonec zdárně podaří.

Den II. Čtvrtek 18.9. 2003

Po dvou hodinách spánku a se začínající chřipkou mi opravdu není nejlépe, ale Dukla nade mnou zvítězí, a tak se přece jenom zvedám, navlíkám maskáče a můžeme vyrazit. Miras taky nevypadá zrovna nejlépe, ale asi se cítí jako já. Sluníčko svítí a zahání ranní chlad a prohřívá naše ztuhlé kosti. Vyrážíme a kolem známého památníku (T –34 vs. PZ IV.) vjíždíme do údolí smrti. Při pohledu na okolní hory na mě padá posvátná úcta. Někomu, kdo to nespatřil na vlastní oči, ten pocit opravdu popsat nejde. Příkré svahy kopců stoupají z údolí skoro do nebe. Neumím si představit, co to muselo být tyto kóty dobývat, tahat tam válečný materiál, bránit se a umírat. Projíždíme jednotlivé vesničky a opět vidíme obrovskou chudobu místního obyvatelstva.

Na okolních polích jsou k vidění ruské tanky postavené jako památníky v dobách zašlé slávy komunistickými potentáty. Konečně dorážíme na předem dohodnuté místo, kde se setkáváme s Markem. První uvítání proběhne tradičně panákem fernetu a hned je nám lépe. Dáváme ještě jednoho z mojí zásoby a začínáme se připravovat na hledání. Voda zde prý stojí za starou belu a tak honem zpátky nakoupit zásoby vody. V místním krámu, pokud to tak můžeme nazvat, jsme nakoupili zásoby minerální vody Tatra, která není dobrá ani k mytí. No co dělat, neměli jsme na výběr, protože tam měli dohromady asi deset druhů zboží, a to jsem započítal i chleba a okoralou šišku salámu.

Konečně nabíráme Marka do vozu a vyrážíme po polní cestě do divočiny směr sedlo Mazgalica. Po asi čtyřech kilometrech nám chce Marek ukázat spadlé letadlo na jednom vrcholu kopce. Po otázce, jak je to daleko, se mi dostane ubezpečení, že prý je to jen kousek, ale strmým kopcem. No není to až taková pravda, kopec je strmý to je pravda, ale asi po dvou kilometrech do svahu o sklonu 45° mě krátký nepřipadá. Včerejší nevyspání a chřipka si vybírá svou daň. Mám dojem, že se pozvracím nebo omdlím. Melu z posledního, neustále se zamotávám do všudypřítomných ostružin, které mi rozvazují tkaničky a pomalu se vleču v závěsu. Na vrcholu kopce se dozvídáme, že všechny kopce jsou zde podobné, a že jsme se asi o jeden trošku sekli. Na poznámku, že zdoláme vedlejší kopec a že to prostě musíme vidět, nereaguji. Nechci vidět už vůbec nic a chci v klidu umřít tam, kde jsem. No nakonec seberu poslední skrovné trošky energie a motám se dolů z kopce. Zde mě alespoň potěší nález obrovského množství křemenáčů a kozáků, které zde nikým nerušeni vyrostly. Bohužel jsou všechny houby červivé, a tak se houbová polévka konat nebude.

Zde se rozhoduji, že asi nikam dále nepůjdu, je mi dost blbě a chřipka s kašlem, který mi rve průdušky, mě totálně vyčerpává. Nakonec se nechávám přesvědčit a taky jeden Šariš mi dodává energii, že balím své věci, detektor a vyrážím s ostatními. Naštěstí stoupáme mírným kopcem, a tak to celkem jde. Ale hlavně je zde spousta věcí... Detektory řvou jako pominuté a my vesele kopeme náboje, střepiny, granáty, minometné střely a zásobníky. Po tomto se mi vlévá energie do žil a jsem jako vyměněný. Nacházíme i rozsekanou vysílačku, cívky drátů, tanková lana, trosky pancířů a části pásů. Vrchol kopce je pokrytý okopy, ve kterých se můžou detektory zbláznit. Docela by mě zajímalo, co Rusové dělali, že se všude válí taková spousta ostrých nábojů všeho druhu.

Podle Mirase je Rusové asi sázeli, v domnění, že jim vyrostou větší náboje do kanónů. Je to vcelku zajímavá teorie, jen by mě potom zajímalo, proč všude sázeli ruční granáty a minometné střely. Nemám představu, v co doufali, že z toho vyroste. No možná je lepší, že jim nevzešly. Dáváme si svačinku a posilujeme se domácí slivovicí, která je skvělá. Pomalu prokopáváme okolní pozice. Nacházíme hlavně odpad po Rusech a mezi tímto odpadem nám občas přeje štěstí a najdeme i něco po Němcích. Je to až s podivem, ale potkáváme zde turistu, který šlape po značce vedoucí po hranici. Marek se s ním dává na chvilku do řeči a snaží se mu vysvětlit, že zde žádnou munici nehledáme. Asi mu na špek neskočil, a proto urychleně mizí. Miras zde nalézá i zašpuntované náboje. Bohužel po vyndání korkového špuntu v náboji nic není. Pokud tam byla nějaká zpráva, tak čas proměnil papír v zčernalou neidentifikovatelnou hmotu.

Přecházíme hranici do Polska, ale ani zde už nic zajímavého nenacházíme. Jen zde běžný bordel v podobě munice, munice a munice. Sluníčko se pomalu kloní k západu a stíny se prodlužují. Viditelnost je čím dál tím horší, pomalu se vydáváme na zpáteční cestu. Ze celý den jsme prošli pouze malý kousek a vůbec nedorazili k našemu původnímu cíli na polské straně. Z toho plyne ponaučení, že pokud chce člověk k danému cíli dojít, nesmí zde zapnout detektor. Země zde vydává tolik signálů, že to prostě nejde a kopání zabírá spoustu času. Pomalu scházíme zpět k autu, necháváme do sebe prostoupit neopakovatelnou atmosféru těchto míst. Čas se zde prostě zastavil před šedesáti lety a vše, co zakrylo stopy po událostech z roku 1944, je jen nízká vrstva bukového listí.

Slunce už skoro zapadlo, vzrostlé buky šumí v mírném větru a do toho se ozývá troubení jelenů v říji. Už dlouho jsem opět nic podobného nezažil. Jaké je však naše překvapení, když dorazíme k místu, kde jsme nechali naše auto. Cesta je zablokována zelenou Fabií, která nám totálně znemožnila odjezd. Někomu asi vadilo, že jsme si dovolili v těchto místech nechat auto s českou značkou. Po obhlídce situace a několika krkolomných pokusech dostat Fabii z cesty nakonec rezignujeme. Auto je postaveno dokonale, že se nedá objet kvůli potůčku, který kolem teče. No nic. Miras je trošku napruženej a mám obavy, co z toho vzejde. Jsem taky napruženej, protože nemůžu v autě najít poslední Šariš. Nakonec ho najdu a nálada se mi zvedne. Sedíme v otevřených dveřích vozu a čekáme, co se bude dít. Po chvilce k nám dolehne zvuk, který silně připomíná cvaknutí závěru od pušky. Trošku znejistíme, ale když se zvuk ozývá v pravidelných intervalech, tak ho určuji jako okovanou hůl. Mám pravdu - k vozu přichází dva muži. Nakonec se nám jeden z nich představí jako lesní stráž a druhý k našemu překvapení mluví česky. Miras je trošku nervózní a zkouší se hádat. Nakonec ho uklidním a je to v pohodě. Dostáváme domluvu, že zde jsme na soukromém pozemku a že je každému jedno, že tu kopeme munici, ale prý plašíme jeleny. Česky mluvící tlustý páprda si zde zaplatil odstřel jelena a díky nám má po ptákách.

To nám zvedá náladu, protože tento typ lidí se nám hnusí. Cesta je volná, a tak hurá pryč na místo, kde jsme se rozhodli přenocovat. Je krásná noc, hvězdy svítí chladným svitem a nad okolními kopci začíná vycházet měsíc, který všemu dává tu správnou atmosféru. Uvaříme si s Mirasem večeři, dáváme kávu, popíjíme kořalku a kecáme o všem možném. Je jasná noc a začíná se dělat pořádná zima. Balíme se do spacáků a konečně usínáme.

Den III. Pátek 20.9. 2003

Probouzíme se na našem skrytém plácku, kde dávají lišky dobrou noc. Sluníčko nás budí pěkně brzo. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že plácek je plný aut. Místní domorodci se sem sjíždějí na houby a nosí z okolních lesů plné koše. Uvaříme si čaj, kafe a já baštím čokotatranky, energii sbalenou na cesty. Televizní reklama je klamavá a ať chroustám jak chroustám, okolní kopce si s hromovým rachotem nesedají, ale zůstávají pevně stát ve svých základech. Nu co, alespoň vím, že nesmím dát na televizní reklamy. Po snídani vyrážíme na další den hledání. Jdeme asi dva kilometry po silnici a potom odbočujeme polní cestou do kopců. Nejdříve zkoušíme pravou stranu kopce, ale je zde mrtvo. Nacházíme jen všudypřítomné špagety. Proto se vydáváme na levý svah kopce, kde je to mnohem zajímavější a celkem záhy nacházíme ruskou přilbu s patrným zásahem střepinou v týlní části. Šplháme do kopce a jen si s Mirasem říkáme, kde se v Markovi bere ta energie. On cestou ještě hledá a vesele kope. My se s detektory přes rameno pomalu vlečeme v závěsu a saháme si na úplné dno svých sil.

Konečně vrchol kóty, umírám. Jsou zde krásně zachovalé pozice, a to nám dává další energii k hledání. Všude se jen tak volně na zemi povaluje nepřeberné množství vojenského šrotu. Jsou zde rozpadlé helmy obou válčících stran, nábojové schránky ke kulometům a mnoho munice. Neustále nás trápí množství nábojů v zemi. Detektory neustále hlásí barvu - železo. Nicméně díky zkušenostem špagety a mausery dokážeme rozeznat. Ale co kdyby náhodou… Asi to všichni známe. Nicméně ryjeme rypáky jak červené myši. Nacházíme spoustu zajímavých věcí a zkoušíme spodní svah hřebenu. Zde mám trošku štěstí v jedné celkem malé a nenápadné díře. Silný signál a půlka známky. Zkouším to detektorem ještě jednou a vytahuji německý odznak za zranění i s kusem zetlelé uniformy. Můj detektor mi však hlásí, že se v zemi nachází další věci. No nic naplat ještě kopnu a vykopnu obratel. Moc se mi do toho nechce... Rada rozhoduje vykopat, a tak jdeme s Mirasem na to. Půda je tvrdá, plná kamenů a prorostlá kořeny. Jde to ztuha. Konečně odkopáváme svrchní část a dostáváme se ke kostře. Kostra je podivně zkroucená a stále se nám nedaří přesně určit její polohu. Pokoušíme se orientovat podle místa nálezu známky, ale nepomáhá to. Pomocí detektorů dolujeme knoflíky uniformy a občas pouhým okem najdeme i knoflíčky od košile. Kosti skládáme na připravený plácek, abychom potom mohli skelet složit. Jde to opravdu dost špatně a taky z toho nemám moc dobrý pocit.

Rušit někoho v místě jeho odpočinku po tolika letech, představit si, co to bylo za člověka, jak vypadal a jak zde padl. Musím se posilnit kořalkou z Mirasovy placatice. Jak pomalu vyndaváme kosti na hromádku, narazíme na zbytky uniformy a na peněženku, ze které se sypou drobné. Jde o různé mince, německé, polské, slovenské, maděrské a další, které určím až po očištění. Jaké je však naše překvapení, když narazíme na další stehenní kost a dvě už máme na hromádce. Tím se vysvětluje, že nám přesně nešla určit poloha těla. Zkoušíme detektor více na stranu a další půlka známky je na světě. Nacházíme další drobné, hřeben a pertinaksovou krabičku. Je však rozlomená. Dále narážíme na trouchnivějící zbytky řemenu, který se nám v rukách láme.

Marek mezitím výše na svahu narazil na ruský hrob a zve nás k jeho exhumaci. Máme tu však i tak co dělat a s díky odmítáme. Nakonec Marek najde přilbu a pár drobností a vrací se k nám. Díky detektoru určujeme i přesné místo přezky. A je tam hliníková a v bezvadném stavu.

Pomalu postupujeme a opatrně vyndaváme kosti na hromadu. V tuto dobu se však k místu, kde kopeme, přibližují tři další hledači v maskáčích a už z dálky nás česky zdraví. Po krátké výměně zdvořilostí se dozvídáme, že jde o kluky z vojenského klubu historie z Chomutova. Trochu nás to uklidňuje, ale moc se nám to nelíbí. Je to celkem dost špatné pocit být rušen při podobné věci. Nakonec domlouváme sraz v motorestu u památníku a loučíme se. Sluníčko se již kloní k západu a za pár minut bude tma. Nicméně v tomto místě nejsme zcela hotovi, protože jsme narazili na další zbytky koster. Místo se nám nechce opustit, protože vetřelci se zde stále pohybují. Nicméně musíme jít, jinak se v té tmě zde ztratíme. Marek ještě na místo odhodí pár drobností, prý ať se nažerou.

S obavou, že až se zítra vrátíme, zde už nic nenalezneme pomalu scházíme z hor do údolí. Nohy po dnešním dni sotva cítíme, přesto jsme s dnešním dnem nadmíru spokojeni. Marek jede navštívit nějaké své známé a my s Mirasem vyrážíme do motorestu na sjednanou schůzku. Zde konečně potkáváme kluky z Chomutova a dáváme na uvítanou Zlatého bažanta. Po chvilce se přidá i zbytek jejich party a zábava začíná. Není nad to, když si člověk může promluvit s lidmi, kteří mají podobné zájmy. Po pár pivech z nás všechny zábrany spadnou a poznáváme, že jde o dobrou partu. Tímto se jim omlouvám za svoji dřívější nevraživost, nedůvěřivost a že jsme si mohli myslet, že nám náš nález vyberou.

S přibývajícím počtem piv nabývá debata ostřejšího rázu a výborně se bavíme. Pak se ještě pamatuji, že se začala pít kořalka, začínalo svítat, výborně jsem kecal s Morisonem a pak přišla tma a ta mi vzala veškeré vzpomínky.

Den IV.  Sobota 21.9. 2003

Zde vkládám kvůli své absenci  Mirasův příběh:

V sobotu 21. 9. 03 vyrážím ze základního tábora hledačů z Brna a Chomutova, je mezi nimi i Morison, my jsme večer dost zachlastali, potkali jsme se náhodou a měli jsme si věřte o čem povídat dlouho do noci. Ráno přijíždí i zmíněný pickup a z něho vylézá párek, který spal v hotelu, a ne tak jako ostatní v autech a stanech… Dozvídám se, že je to údajně sponzor akce, nevím, nepátrám, je mi to jedno, jsem totiž svůj vlastní sponzor a u toho zůstane. Všímám si pouze nápisu reklamy Chlazení Chomutov a vezu parťáka (je hrozně unavenej, je tak unavenej, že mu můžu vynadat bez obav, že si to bude pamatovat, to taky dělám a moje nadávky jsou nevybíravé a sprosté, že moje červená dodávka je ještě červenější než obvykle) co nejblíže místa dnešní základny, jdu na kótu, kde jsme již šmejdili předchozí den, abych dodělal práci, která musela být dodělána, neb mi tak kázalo mé svědomí.

Bylo vedro, nesnesitelné dusno a já se plazil do kopce dobrých 6 - 8 km po staré cestě.Ten flek jsem nakonec našel, popravdě řečeno moc nechybělo a nenašel jsem to. Víte, ono to tam není jako tady u nás… je to jako by se tam čas zastavil, cesty jsou zarostlé ostružinami, chvilkami zmizí docela a jednou se vychýlíte z cesty a …

No nakopal a zahladil a naložil jsem co jsem měl a s zhruba asi 10 - 15 kg pytlem se vydal na zpáteční cestu.

Bylo tím pádem po hledání, ono to totiž nejde se prodírat ostružinami nést ten proklatý pytel a výstroj a ještě u toho hledat a kopat. Navíc cesta je zarostlá jako v té pohádce o Růže a já jsem obešel spadlý dub, roští a sešel…

Na tu cestu jsem se už nedostal, zmizela. Teď už fungoval jen orientační smysl a ten se v mém případě příliš nevyvinul. Slunce, mraveniště, lišejníky, buzola…

Honily se mi hlavou všelijaké myšlenky, hlavně jestli už jsem zabloudil a jestli mě tady někdy ještě najdou. Asi by mě nenašli…, no nezabloudil jsem, jen se vynořil na kopci o vesnici dál (asi 5 - 8 km od základny).

Byla to štreka „a slunce pálí jen“… Navíc jsem si ve feldflasche nechával poslední hlt vody. Došel jsem na silnici a pytel schoval ve křoví, rozhodnut, že se pro něj stavím na zpáteční cestě.

Ta silnice byla rovina jako Road 66 a prašný asfalt v kombinaci se sluncem mi trochu kazil náladu a radost z faktu, že jsem nezůstal na kopci vysoko nad silnicí v pralese.

Tak a teď to přijde: jak se tak plazím s hledačkou přes rameno po silnici, kde jede jedno auto denně, vidím, jak si to směrem ke mně šine ten pickup asi tak 40ti km rychlostí, mávám, křičím, dokonce dlouho potom,co už zmizel v dálce …

Prostě mě nevzal, nešlo o ohrožení života, došel jsem v pohodě, ten hlt vody jsem vypil až u auta, byl jsem utahanej, ale víc než to: nasranej s vědomím, že cikán s traktorem (kdyby tam jel) by mě spíš vzal než „kamarád“ hledač…

Napsal jsem to, abyste si udělali obrázek o tom,že nejsme všichni ta super rodina hledačů,že jsou mezi námi i lidi,který vás klidně nechají zdechnout, protože…

Udělejte si sami názor a posuďte,zda moje označení „hajzl!“, bylo adekvátní…

Miras

Zde opět navazuji. Probouzím se horkem a sluníčko mi svítí přímo do tváře. To mě docela překvapuje, tak by to být nemělo. Mrknu na hodinky a koukám, že jsou bezmála dvě hodiny odpoledne. A sakra - asi jsme trošku zaspali. Jaké je však mé překvapení, když zjistím, že jsem v dodávce sám a Miras nikde. Pak mi vše pomalu dochází a jak se snažím vzpomenout si na včerejší večer, tak mě z ničeho nic ze zálohy přepadá ukrutná kocovina. Pomalu se domotávám k blízkému potoku, kde hlavou padnu do největší příhodné tůně. Ponořím celou hlavu a snažím se vydržet co nejdéle. S dechem vydržím, nicméně mě začínají trnout uši. Horská voda je holt horská voda. Trochu mě to probouzí, a tak se loudám zpět k dodávce. Zapaluji si cigaretu a nedůvěřivě pozoruji bandou cikánů, kteří mě okukují ze silnice. Nicméně můj následný záchvat kuřáckého smíchu, maskáče a nasraný výraz je spolehlivě zažene v domnění, že mám tuberu, ne-li něco horšího a co všechno můžu být zač. Chvíli zevluji u dodávky a přichází Miras. Zde se konečně dozvídám co a jak.

No nedá se nic dělat, promrhal jsem půl dne hledání a to mě mrzí. Mám také výčitky ohledně nedodělané včerejší práce, ale naštěstí vše Miras zařídil, jak měl. Pomalu balíme, náš čas se začíná chýlit ke konci a my máme před sebou ještě práci. Konečně je vše zabaleno a můžeme se vydat na cestu. Kousek za vesnicí na nás čeká Mirasův objemný pytel a dále pokračujeme ve čtyřech, což je konečný počet kosterních pozůstatků.  Míříme na vojenský hřbitov Hunkovce. Pomalu přicházíme na hřbitov a mlčky koukáme na řady křížů, některé jsou označené, některé pouze s neznámým. Hřbitov je pěkně upravený a tu a tam je u některých pomníčků vidět kytička nebo věneček – pozůstalí nezapomínají a to je dobře. O hřbitov je opravdu dobře pečováno a rozhodneme se pozůstatky i s dopisem, co jsme dříve napsali zanechat zde. Víc pro tyto vojáky udělat není v naší moci a máme dojem, že mnohem radši spočinou mezi svými bývalými kamarády, než v bezejmenné díře v lese, kde nenaleznou klid. Naposledy se loučíme a krátkou chvilkou ticha uctíme ty, co tu bojovali a našli svou smrt.

Sedáme do auta a vyrážíme směrem na Svidník. Zde uděláme krátkou pauzu a zavzpomínáme na těch pár dnů, co jsme zde prožili. Dukla nás opět očarovala svou krásou a osobitým kouzlem, ze kterého se nedá vymanit.

Oťas