Díky pozitivním ohlasům na poslední článeček Erkennungsmarke - aneb příběh s dobrým koncem jsem se rozhodl dát další článeček na téma hledání válečných artefaktů v Dukelském průsmyku. Tentokrát se jednalo na nálezy o nejchudší výpravu do těchto míst. Nicméně byla vcelku zajímavá na nález dvou ruských vojáků na kótě Pomierka a následných bouřek. Možná právě proto nám tehdy štěstí v artefaktech vůbec, ale vůbec nepřálo...

Snad se bude článeček také líbit.

Na konci článečku je drobná galerie, v té době jsme si museli digitální fotoaparát půjčit, karta měla jen 16MB...

Dukla 2004

Na Duklu vyrážíme v úterý večer, pojedeme přes noc, abychom se vyhnuli provozu a ušetřili den na hledání. Dálnice je prázdná, a tak volíme delší, ale rychlejší trasu přes Bratislavu. Cesta ubíhá rychle a než se nadějeme máme půl Slovenska za sebou a začíná se rozednívat. Dáváme si krátký odpočinek u německého vojenského hřbitova Važec pod Vysokými Tatrami. Hřbitov je velmi pečlivě udržován a místo bylo zvoleno velmi hezky. U řad křížů jsou tu a tam vidět kytice - pozůstalí nezapomínají. Naskáčeme do auta a míříme dále. Kolem Spišského hradu, jehož silueta se nádherně rýsuje ve vycházejícím slunci, projíždíme za zvuků písně Marlene Dietrich - Sag mir wo die Blumen sind. Konečně se před námi začínají na horizontu rýsovat siluety Karpat. Než se nadějeme, jsme ve Svidníku a míříme k Údolí smrti. Zde se na chvilku zastavíme u známého taranu T- 34 vs Panzer IV. ausf. J. Pokračujeme dále k Hunkovcum a odtud do Medvedie, kde se chceme ubytovat. Všude v okolí se tvrdě a ručně pracuje na políčkách, docela nás to překvapuje, protože je šest hodin ráno a u nás je něco takového nemyslitelné.

Po menší lapálii se nám podaří dohnat správce místní ubytovny a můžeme se bez problémů ubytovat v chatičce za 180 ,- Sk na noc. Je to tu opravdu velmi pěkně zařízené, dvě palandy, záchod, sprchový kout, akumulačky atd. Zde na Dukle je zázemí velmi důležité a není nad to, když se může člověk po namáhavém dni natáhnout na měkkou postel.

Vybalujeme a jdeme si na pár hodin zdřímnout, abychom mohli odpoledne prvně vyrazit do terénu.

Po pár hodinách spánku balíme detektory a hurá... Přesunujeme se do Havrance, kde za vesnicí necháváme auto. Čeká nás první výstup na kótu o velikosti bezmála 700 m. Jsme značně unavení, a tak už jen samotný pohled na kopec na veselosti moc nepřidává. Pro jistotu volíme rozbahněnou cestu, než přímý výstup. Po pár metrech narazíme na ruskou minometnou střelu ráže 80 mm, viditelnou pouhým okem, zaježděnou traktory přímo do cesty. Jelikož má zapalovač, tak ji opatrně z cesty odstraníme, aby náhodný slovenský lesák nevyletěl i s traktorem do luftu. Cesta se stáčí špatným směrem a musíme změnit směr přímo k vrcholu.

Po pár metrech opět nacházíme minometné střely ve starém okopu. Cesta hore nám dává pořádně zabrat. Cestou často dáváme rauch pauzu. Konečně se po hodině dostáváme na vrchol. Německé pozice jsou zde krásně viditelné, ale po bezmála roce to zde skoro vůbec nepoznávám. No nic, rozložíme klacky a jdeme na to. Musela zde být opravdu velká mela, staré stromy mají ufiknuté vrcholky pár metrů nad zemí a kmeny po přejetí detektorem vydávají jasné tóny. Po okolí se různě válí válečný šrot. Rozmlácené helmy, municbedny a všudy přítomné lopatky. Detektory neustále hlásí barvu - samé vystřelené i ostré náboje. Dohromady promíchaná munice do Špaginů a Mauserů. Všude samá střepina, části minometných střel i celé kusy, puškové granáty. Počasí nám zatím přeje, je ale dusno a vzduch se skoro ani nehne. Přecházíme na druhou část svahu. Cestou mineme vyhrabaný hrob ruského vojáka. Řádilo zde nějaké prase, protože jsou kosti rozházené po okolí. Bereme rukavice a vracíme kosti tam, kam patří, přidáme pár kamenů a kříž. V druhé části svahu se opět válí válečný šrot a množství ručních granátů. Čas značně pokročil a tak začínáme pomýšlet na návrat. Cestou také narážíme na jeden hrob ruského vojína a rozhodneme se ho exhumovat. Zde na Dukle je to docela problém. Okop, jasný signál, kopání a pak se začnou valit kosti - okop holt jako hrob nevypadá… Jde to pomalu, nechceme nic poškodit. Nebe se začíná zatahovat, blíží se bouře, hřmí a blýská se. Zrychlujeme úsilí, protože zpáteční cesta je dlouhá a náročná. Nacházíme helmu, polní lopatku, náboje a pár knoflíků. Vše vracíme zpět do hrobu, přidáme pár kamenů a na mohylu kříž s helmou. Nic jiného se dělat nedá identifikace ruských vojáků je nemožná, proto je jim lépe tam kde jsou.

Začínají padat první velké kapky deště a bouře je už přímo nad námi.

Urychleně se vracíme a chceme si zkrátit zpáteční cestu. Bohužel z vrcholu kopce odbočíme příliš brzy a dostáváme se do úplné divočiny. Hustě prší a příkrov buků nám už neposkytuje žádnou ochranu. Musíme přelézat popadané kmeny a nakonec nás svah svede do koryta potoka. Potok je deštěm rozvodněný, ale je tu o něco lepší cesta než polomem. Cestu jsme si dle mého protáhli tak o dva kilometry, než konečně přicházíme k autu totálně promočeni. Co dělat - Karpaty nás pro dnešek přemohly.

Nedá se nic dělat, musíme zajít do hospody na Šariš. Dáme pár dvanáctek, klobásu a vracíme se do chatičky. Slováci jsou zde přívětiví a vše je v pohodě, nejsou zde žádní cikáni, asi sem nemají povolen přístup. V chatičce naplno roztopíme akumulačky a všude rozvěsíme mokré svršky. Boty opřeme o kamna a upadáme do kómatu…

Ráno se probouzíme zpocení, akumulačky udělily vzduchu v chatičce teplotu 34° C. No nic, alespoň jsou botky suché. Počasí vypadá celkem dobře, jen západním směrem je trochu zataženo. Vyrážíme do Svidníku nakoupit nějaké zásoby a na snídani. Cestou se stavujeme u Taranu, kde uděláme pár fotek. Ve Svidníku vlezeme do místní sámošky a světe div se, mají zde i české pivo. Rychle proto kupujeme malou zásobu na osvěžení při hledání. Jinak je zde opravdu velmi levně.

 U auta potkáváme malé cikáně, které se nám hned hrne do kufru u auta. Oči mu jen jezdí a nestačíme ho odhánět, držet si peněženky a brát mu z rukou naše věci.. Nakonec náš ještě urazí tím, že jsme Poláci. Áda nevydrží nápor cikáněte a pokusí se ho odehnat. Z jeho slov si zde dovolím citovat jen ty nejslušnější výrazy, a to : zmiz, nešahej na ty dveře ha.. a táhni. Slovní domluva nepomáhá a pomůže až razantní úder dveřmi. Cikáně konečně pochopí, že nedostane ani pětikorunku ani cigaretu. Po zážitku jak z Indie můžeme konečně vyrazit do terénu.

Dneska volíme něco slabšího, kde to není až zas tak vysoko a jdeme se podívat na neprohledané pozice u Dobroslavy. Zaparkujeme opět ve vesnici a od bodrého domorodce dostáváme německou helmu, kterou našel v potoce. Stav helmy to opravdu potvrzuje. Rozbalíme klacky a jdeme na to. Hned u cesty nacházíme německý ešus, žel bohu je v mizerném stavu, a tak putuje zpět pod zem. O kousek dále vedle cesty nacházíme kostru koně. Zřejmě zasažen byl odklizen z cesty. Pod kostrou koně je vojenská bota, také s kostmi majitele, asi to nedostalo jen ubohé zvíře. Dále je zde helma, tradiční lopatka a podkovy. Zajímavé je, že je zde jen ta jedna lidská noha. Vše opět zahrabeme a pokračujeme údolíčkem blízkého potoka směrem nahoru. Zde se válí kusy pancířů, asi zde dostal zásah nějaký transportér, či dopravník munice, protože se zde v hojné míře všude munice povaluje. Vesměs minometné střely. O kousek dál prozkoumáváme zemjamky, ale nic než munice a zase munice. Pokračujeme směrem vzhůru do svahu, kde najdeme části letákových střel. Dále už začínají na hřebenu pozice. V tomto známém místě jsou prokopány od hledačů, ale málokdo ví, že o 300 metrů vedle jsou ještě jedny a ty jsou netknuté. Teda byly. Opět kopeme běžný válečný šrot a munici. V tomto bordelu krom celkem zachovalého víčka na ešus a pár drobností nic zajímavého nenacházíme. Na obzoru se už začínají opět kupit bouřková mračna, a tak to balíme. Máme hlad a žízeň je pěkné dusno a dvě tatranky k obědu nás opravdu nenasytily. Volíme proto ústup do hostince v Kapišové, který je zde nad poměry vybaven a mají tam ucházející Šariš. Áda zde má z předchozích návštěv a ukázce, že Češi opravdu neumějí pít borovičku, řadu známých. Sedíme na zahrádce pod slunečníkem a stáváme se atrakcí místních obyvatel, kteří po nás pokukují. Ono je to asi to jediné co zde umí, protože na nás čumí opravdu všude. S místními trochu poklábosíme, dáme pár piv a vracíme se na základnu. Zde vybalíme nálezy a jdeme zrobit něco k jídlu. Vyneseme křesílka z chatky ven, vaříme v ešusu párky a pozorujeme dalekohledem stádečko jelenů, kteří se pasou na protějším svahu. Po večeři se opět přesuneme do Hunkovců do hospody, spíš motorestu, který je zařízen opravdu nad poměry a dokonce se zde i vaří. Dáme druhou večeři, zopár piv a hurá spát. Na zítra se chystáme na polskou stranu, a tak si chceme odpočinout.

Ráno vstáváme v osm hodin a přes Dukelský průsmyk překračujeme hranice. Polsko je opravdu policejní stát a nic nenasvědčuje tomu, že bychom byli spolu společně v evropské unii. Celnice je opravdu důkladná a po zkontrolování všech našich ksichtů v pase, kdy se musíme hlásit jak ve škole slovem zděs nastává důkladný výslech proč jako k nim jedeme. Odpovídáme, že se jedeme podívat do muzea v Zindranowe. Nakonec nás propouští a my skutečně jedeme na kukačku do muzea. Zde je opět menší problém, jsme Češi a Čechy zde nemají rádi. Češi místní muzeum totiž vykradli. Co naděláme, jsou holt mezi námi i tací… Nakonec jsme do expozice vpuštěni. Nic až tak závratného zde nevidíme, asi zde toho bylo více, ale po návštěvě zlodějů je tu jen běžný šrot. Nakonec se rozloučíme a mažeme na naši vyhlédnutou pozici. Neprozřetelně se ve vesnici zeptáme na cestu. To jsme neměli dělat, hned nás někdo prásknul, ale to zatím ještě netušíme.

Je zde dlouhá asfaltka, která vede až téměř na vrchol kopce do výšky přes 700 metrů. Žádný zákaz vjezdu zde není, a tak směle pokračujeme až na konec cesty.

Zde auto zaparkujeme a pokoušíme se orientovat podle mapy, na které jsou od kamaráda zakresleny pozice. Míříme proto vpravo směrem k hranici. Pozice jsou zde krásně viditelné a nacházíme sumky a munici. Není zde kopáno a to nás potěší. Ale je to opravdu dost blízko hranice a pšonky jsou pšonky. Volíme proto raději temeno druhého kopce, který je dále od hranice. Zatím nevíme, že zde opravdu zasáhla prozřetelnost.

Temeno druhého kopce je také plné okopů, ale dlouho nic zajímavého nenacházíme. Nakonec najdeme Al ruskou polní láhev z roku 1905 ve velmi dobrém stavu.

Jinak jen běžný šrot jako lopatky a špaginy. Pokračujeme po temeni kopce směrem do vnitrozemí a zde je jen pár velkorážních nábojů a ruské granáty. Nakonec se najde asi nejlepší nález a to injekční stříkačky i s ampulkami morfia a jehlami. Jsou vyrobeny v USA - jedná se o americkou pomoc pro Rusko. Vše je ve skle, a tak v bezvadném stavu. Původně byly uloženy v nějakém látkovém obalu, ale ten vzal již za své. Protože čas již značně pokročil, rozhodujeme se k návratu, musíme totiž ještě stihnout jednu lokalitku. Pomalu se vracíme z temena kopce k autu a mezi stromy zahlédneme - cituji: je tam nějakej magor v maskáčích na babetě. No nic, k autu se dostat musíme a tak se opatrně plížíme lesem. Není to magor na babetě, ale polský pohraničník na Kawasaki. Očekává nás z jiného směru a úplně ho překvapíme. Chvíli nervózně šmatá na pouzdro s pistolí, ale po pozdravu se uklidní. Zkoušíme nenápadně nasednout do auta a s pozdravem chceme zmizet. Nicméně se rozvzpomene na svou povinnost a jsme zadrženi. Takže nejdříve opět pasy a porovnávání ksichtů, celkem se divím, že mě v pasu pozná, mám tam fotku opravdu hodně starou. Vypadám jako hodnej kluk z dobrý rodiny s patičkou v košilce a kravatou. Po krátkém výslechu co, proč a jak jde volat své nadřízené. Nadiktuje všechny iniciály z pasů a čeká na rozkaz, zda nás má rovnou zastřelit na místě. To mu je asi zakázáno, a tak nám jde důkladně probrat všechny osobní věci a auto. Je zklamán, že nic nenachází a opět začíná s výslechem. Pořád mele něco o šukání s vykrývačem a tytyty to se u nás nesmí. Nakonec se ještě upne na myšlenku nelegálního překročení hranic a jde telegrafovat na přechod, zda jsme opravdu všichni přešli přechod. Po dalších asi 30 minutách dostane pro něj nepříjemnou odpověď a to ano, všichni jsme přešli přes přechod. No nedá se nic dělat musí nás propustit. Je mu to zřetelně líto, a tak mele něco v tom smyslu, koukejte z Polska vypadnout a už se nevracejte. Ještě něco o vrchnosti, která zakázala šukat zděs. Na otázku proč, je odpověď vrchnost a nějaké blablab. Ještě se ho drze zeptáme na cestu na další kopec a to už mu opravdu selžou nervy, ani se mu nedivím, čekal zde na nás v tom horku čtyři hodiny. Dostáváme jasnou odpověď táhnout domů a už se nevracet. Co naplat, zapakujeme rozházené věci a jedeme domů. Z toho plyne jasné poučení, do Polska ne! Jedeme pomalu k přechodu s obavou, že nám bude opět prohledáno auto a bude další výslech. Naštěstí se nic takového nekoná a jsme opět na Slovensku. Jelikož jsme blízko přechodu a máme anabázi do Polska zdárně za sebou, zaskočíme na chvilku na československý válečný hřbitov. Hřbitov je pěkně upraven, nedávno prošel rekonstrukcí a je vidět, že se o naše padlé dobře starají. Díky jim.

O kousek dál ještě omrkneme ruskou techniku v přírodním skanzenu, a pak hurá na pivko. Je vedro a jazyky máme až na vestě. Dáváme si proto pár místních Šarišů a popojedeme k další vybrané kótě. Šariš nám dal potřebnou energii a do prudkého srázu šplháme jako veverky. Celý svah je plný dopadových jam po dělostřeleckých granátech a i velkých po leteckém bombardování. Všude ve svahu se válí spousta střepin a munice. Konečně na hoře. Pivo nám uniká snad všemi póry těla a jsme mokří jak myši. Na hoře se opět válí běžný válečný šrot - munice, lopatky, granáty atd… V tomto bordelu vypaběrkujeme pár ruských knoflíků.

Pomalu se začíná stmívat - končíme dnešní akci a vracíme se na základnu. Po krátkém občerstvení vyrážíme pěšky o vesnici dále, kde nám byla od správce doporučena dobrá knajpa. Jdeme pěšky a těšíme se na pivo. Nakonec po cestě dlouhé tři kilometry (bylo nám řečeno, že je to jeden) do vesnice dorážíme.

Žel bohu, ale nejde o žádnou hospodu, ale jen místní nálevnu v jedné místnosti vedle obecního úřadu. Je to velmi úsporně zařízeno, jedna lednice, tři umakartové stoly a na stěně ruská a česká vlajka s portrétem Ludvíky Svobody uprostřed. Osazenstvo se skládá z několika lidí neurčitelného věku, kteří do sebe klopí borovičku a rum v obrovském množství. Zde se dozvídáme, že pivo není, ale když prý počkáme hodinu, tak ho někdo přiveze. Rezignujeme a dáváme si láhev limonády. Opět se vracím do starých časů, protože limonáda je ve flašce známého tvaru vyráběného před 15 lety. Mám na flašce uražené hrdlo a tak nic moc. Naštěstí ji přisednuvší si stařík bez optání dopije, a tak nehrozí rozřezání střev. Opět jsme středem zájmu místních a musíme se bránit kořalce větou, že Češi neumějí chlastat. Na to místní slyší a dají nám pokoj. Konečně dorazilo pivo. Lahvový teplý Corgoň. Po limonádě je to ale všem jedno a s chutí se do něj pouštíme. Místní nás stále otravují a nemůžeme si ani v klidu popovídat - rezignujeme a cumláme teplé pivo. Korunu všemu nasadím, když se zeptám kde mají záchod. No nic musím za stodolu, kam za mnou vyběhne stařík s otázkou, že pokud se mi chce na velkou můžu zajít k němu domu. Nakonec se rozhodujeme, že si vezmeme dvanáct piv sebou na základnu. Místní paní výčepní málem padne do mdlob. Po krátkém dohadování nás docela překvapí, že dostaneme jen jedno pivo na osobu, protože by zítra pro místní už nezbylo??? No nic balíme to a hurá spát. Jsme po dnešním dnu docela unaveni a do chatky se sotva do vlečeme…

Tak začíná poslední den hledání, máme naplánované dvě kóty. Zabalíme saky paky a hurá k Havranci. Zde nás pohled na kótu o velikosti 714 m tak dostane, že naše unavené tělní skořápky odmítnou poslušnost. Před kopcem rezignujeme, protože nám je jasné, že by nahoře už žádné hledání nebylo. Volíme proto opět náhradní cíl, a to sedlo daleko v lesích za Dlhoňou, kam se dá celkem pohodlně zajít. Jsou zde opět pěkně zachovalé okopy, ale všechno po Rusech. Bordel po okolí tomu také nasvědčuje, opět je zde všudypřítomný marast ve formě granátů, minometek, munice všech typů a ráží, cívky na kabely, rozežrané zásobníky. Málem bych zapomněl na lopatky, ty jsou zde samozřejmě taky. Nahoře ve svahu jsou ale i německé pozice. Je zde ale opět jen munice a munice. Není zde potřeba detektor, vše se válí přímo na povrchu. Tím pádem v hrozném stavu. Bereme jen pár drobností a vracíme se k rozcestníku, vede zde totiž po hranici turistická značka. Dáme menší pauzu s pivečkem a rozhodujeme se, kde strávíme odpoledne. Rozhodnutí padne na hřeben, kde jsme byli už první den. Vracíme se k autu a popojedeme. Začíná další výstup, svaly nás už moc neposlouchají a v polovině cesty je nám na zvracení nebo na omdlení. Kdo tam na Dukle nikdy nebyl, tak si asi neumí ty svahy dost dobře představit - znalí moc dobře ví, o čem mluvím. Nahoře padneme jak podťatí a musíme chvilku odpočívat. Složíme detektory a jdeme na to. Opět se na nás valí munice obou válčících stran. Nalézáme pár helem v celkem zachovalém stavu, nějaký ten ešus a bordel. Přecházíme na druhou část svahu, která není prohledána. Hledání vypadá asi takto: granát, mauser, 100 špaget, puškový granát, minometka, lopatka, lopatka, lopatka, motor z kaťuše, puškový granát, granát F1 4 ks, lopatka, granát F 42, střepina, minometka, zásobník, helma ruská, lopatka, 1000 špaget v krabičkách - bordel a nic než bordel , nakonec hrob. Pouštíme se tedy do exhumace hrobu. Opět se blíží bouře, že by nějaké skryté znamení? Obloha je  v jednom plameni, a blesky mlátí do okolních kopců. Bouře přesně navozuje atmosféru doby před 60 lety.  Jde o hrob ruského vojáka, který byl jen tak pohozen do okopu a nebyl ani nikým zahrabán. Kostra je uložena velmi mělce. Na okraj hrobu opatrně vyndáváme pozůstatky nebohého vojáka. U pozůstatků ve zbytcích uniformy nacházíme pár nábojů, nějakou koženou výstroj a knoflíky. Pár střepin, které se nacházejí mezi kostmi byly asi pro chudáka osudové. Některé kosti jsou i poškozeny. Vše opět pečlivě vracíme do jámy, z které uděláme neznámému vojákovi hrob. Začínají padat velké dešťové kapky, chvilku u hrobu postojíme, a pak už jen musíme rychle mazat, protože máme bouři přímo nad sebou. Pelášíme z prudkého svahu co nejrychleji, přesto k autu dorazíme promočeni. Jak rychle bouřka přišla, tak také odešla, pod hradbou mraků začíná vykukovat sluníčko. Bylo to jen varování, abychom nechali hory a mrtvé v klidu spát. Pro příště si to dobře zapamatujeme.

No nic, dnes se už hledat nebude. Máme po náladě, protože se podobná situace opakovala již podruhé, hory a mrtví nás potřetí varovat nebudou…

Sebereme se a jdeme do Kapišové do hospody na pár piv. Je celkem ještě málo hodin, pár jich ještě dáme. Pivo je opravdu dobré, ale únava, horko a lačný žaludek se na nás podepsal. Stačilo pár piv a už jsme velmi vláční. Místní se s námi opět začínají družit a nevidím to dobře, mohla by přijít ke slovu kořalka. Také místní cikáni se mi moc nezamlouvají, tváří se velmi sveřepě. Po dalších pár pivech je mi celkem jedno, jak se tváří. Začíná být nejvyšší čas odejít, sotva stojíme na nohou. Platíme a odcházíme do hospody, která je blíž základně. Jen tak pro jistotu. Zde si dáme po několika dnech normální jídlo, klasika řízek s bramborem. Řízek je opravdu obrovský a přejdou křeče ve stažených žaludcích. Na vytrávení si dáme borovičku a mnoho piv. Zábava je velmi dobrá, ale postupně začínáme jeden po druhém odpadávat. Co dělat platíme a jde se spát, abychom se před zítřejší cestou dobře prospali.

Ráno se probouzíme celkem pozdě do podmračeného dne. V chatičce pořádně uklidíme několikadenní nepořádek, vyfotíme a rozebereme si nálezy. Je neděle a správce je v kostele, ostatně jako celá vesnice. Necháváme mu proto klíč s krátkým dopisem na rozloučenou ve schránce. Čeká nás bezmála desetihodinová cesta domů.